Hrnčířství v Semaníně
Kopnete-li v Semaníně do země, téměř jistě narazíte na nějaké hliněné střepy. Odkaz našich předků v podobě různě velkých úlomků hliněných nádob zde můžete nalézt prakticky na každém kroku. Střepy se zde nacházejí v záhoncích, v příkopech okolo cest, v korytě Semanínského potoka, který je vyplavuje ze svých břehů, v základech starších domů a na mnoha dalších místech. Toto velké množství hliněných artefaktů nám připomíná dobu kdysi slavného Semanínského hrnčířství.
Hrnčířství v Semaníně vzniklo díky mimořádně kvalitním ložiskům hrnčířského jílu, který jak uvádí Anton Schmid ve svém spise o historii Semanína, byl namodralý a kopal se pod lesem někde v prostoru za Salaší směrem k Zádulce (Smyčka 2008, 58-60). Semanínští hrnčíři produkovali především kuchyňskou a stolní keramiku, jako jsou džbány, hrnce, pekáče, pánve a rendlíky, které byli pro použití na otevřeném ohni opatřeny třemi nožkami, mísy, misky, hrnky, cedníky, pokličky a podobně. Neméně významnou součástí Semanínského hrnčířství byla také výroba technické keramiky, především kamnářských kachlů (Smyčka 2008, str.60). Tvorbu technické keramiky v Semaníně dokládá publikace Litomyšl 981-1981, ve které M. Skřivánek zmiňuje, že při stavbě západního křídla Litomyšlského zámku v roce 1579 získali Semanínští hrnčíři zakázku na dodávku hliněných kanalizačních trubek a není vyloučeno, že ve svých dodávkách pokračovali i v pozdějších letech. Podíl na dalších subdodávkách stavby zámku není znám, podle záznamu například kamna v jednotlivých patrech křídla dodávali kamnáři odjinud (M. Skřivánek 1981, 28-29). Sortiment produktů vyráběných semanínskými hrnčíři byl však daleko širší. Ve střepišti na bývalém č.p. 11 byl nalezen náustek píšťalky, torzo hliněného zvířátka a zlomky včelařského kuřáku, dále byly v Semaníně nalezeny tkalcovské přesleny, zlomek tabulky s nápisem, zlomky keramické fajfky a další zajímavé předměty (Smyčka 2008, 60).
Většina keramických artefaktů nalezených v Semaníně je tvořena pouze z přírodní vypálené hlíny, jejich povrch je režný, bez jakékoliv povrchové úpravy jakou je například glazura, nebo engoba. V daleko menší míře se vyskytují výrobky s dále zušlechtěným povrchem. Jako jsou: tzv. „zakuřovaná keramika“, keramika opatřená nejběžněji žlutou až hnědou, nebo tmavě zelenou glazurou, nebo keramika politá bílým kaolínovým barvivem, tzv. engobou (Smyčka 2008, 60).
Vzácné jsou nálezy dekorativně malované keramiky. D. Smyčka dělí dekory keramiky na základě nálezů od č.p. 11 do pěti typů A-F.
Dekor typu A – na celý povrch nádoby byla nanesena tmavě hnědá nástřepová poleva, do níž byly ještě za vlhka bílou engobou, technikou tzv. trasakování kresleny různé kroucenky, kružnice či vlnovky. Poté byla nádoba polita olovnatou glazurou s příměsí měděných pilin a vypálena, čímž získala charakteristickou černo-zelenou barvu.
Dekor typu B – tzv. „Mramorovaný dekor“. Jde o vzájemné prolínání několika (tří a více) barevných engob ještě za vlhka. Na rozdíl od předchozího typu A byla tato keramika polévána čirou glazurou, která tak výrazně neměnila barevnost podkladu. Nálezů tohoto typu není mnoho.
Dekor typu C – tento typ je technologicky shodný s typem A, pouze s tím rozdílem, že zde je bílá engoba nanášena na již zaschlé hnědé nástřepí, tedy se tak nerozpíjí a je možné s ní vytvářet linie a písmo, které je pro tento typ typické.
Dekor typu D – spočívá v barevné kresbě na tmavém podkladu a v čiré glazuře. Tento typ je běžný ve světě, v Semaníně doposud zaznamenán nebyl, ale lze ho předpokládat, neboť byly nalezeny úlomky střepů s třemi a více barvami, u kterých se bezbarvá glazura předpokládá.
Dekor typu E – celý povrch hrnčiny je pokryt bílým nástřepím, na něj jsou poté různými barvami (nejčastěji hnědou, žlutou a zelenou) kresleny vlnovky, linie, rostlinné motivy, geometrické tvary nebo mřížky.
Dekor typu F – jedná se o bílý engobový dekor rytých linií, sítěk a vlnovek (kdy je přímo na přírodní povrch hrnčiny místy nanesena bílá engoba, do které je pak následně vyryt požadovaný dekor). Keramika je v konečné fázi polita více či méně průhlednou glazurou, která jí dodá žlutý až zlatavý nádech. Tímto typem výzdoby byly zdobeny především talíře (Tyto údaje pocházejí z informačního banneru „H“ prezentovaného na výstavě s názvem Semnínská renesance. Autorem banneru je D. Smyčka).
Z dekorativně zdobených druhů keramiky lze také uvést dekor vlešťovaných linií na povrchu zakuřované keramiky.
Dalším typem zdobení keramiky je plastický dekor, jde o různé rýhování, vroubkování či nalepení prsty vytlačovaných pásků na plášti nádob. Plastický dekor se výhradně vyskytuje na režné hrnčině, která není již jinak zdobena. Kamnářské kachle měly většinou neglazovaný režný povrch, byly zdobeny pouze různými v kadlubu vytlačenými reliéfy. Většinou šlo o figurální, rostlinné či geometrické motivy. Pouze zřídka se nacházejí kachle s jednobarevnou glazurou (Smyčka 2008, str. 61).
Semanínští hrnčíři, jako robotníci litomyšlského panství, dodávali své výrobky především na trh do Litomyšle, ale pravděpodobně i dále na Moravu a do Čech. S litomyšlskými hrnčíři byli sdruženi do cechu. Podle pamětí Antona Shmida si semanínští hrnčíři pronajali v Litomyšli naproti tehdejšímu okresnímu hejtmanství krám v domě kožešníka. Semanínský zvon z roku 1609 nese nápis o darování Pavlem Hanouskem, má jít o dar hrnčířského cechu, jehož mistrem měl Hanousek být. Železné srdce k tomuto zvonu měl darovat právě kožešník v jehož domě sídlil krám semanínských hrnčířů. Od té doby se o Semanínu říkalo, že má „hliněný zvon s koženým srdcem“ (Smyčka 2008, 61).
Pravdou je, že Semanínští hrnčíři nebyli plnohodnotnými členy cechu. Cech tvořili spíše hrnčířští mistři z Litomyšle, neboť sdružovat se do cechů směli výhradně městští řemeslníci. Těch podle zachovaných údajů bylo v letech 1653-1835 i včetně Litomyšlských předměstí vždy do tří jedinců. V případě Semanína museli Litomyšlští hrnčíři vzít na milost hrnčíře z vesnice, což bylo v té době velmi neobvyklé a musel pro to být opravdu pádný důvod. Tím byla patrně kvalita Semanínského hrnčířského jílu. Pozdější archiválie uvádějí, že semanínští hrnčíři byli v uvedeném období litomyšlskými označováni jako „spolutrpící“, neboť je Litomyšlští mistři v cechu pouze trpěli. Patrně neplatili ani plné cechovní poplatky a ani nebyli u Litomyšlských hrnčířských mistrů vyučeni (Smyčka 2008, 61).
Pozoruhodný je také vysoký počet Semanínských hrnčířů. V době rozkvětu semanínského hrnčířství jich v obci bylo evidováno 12 a odváděli roční daň 30 grošů. Roku 1674 bylo v obci hlášeno hrnčířů 8, z nichž 2 byli sedláci, a 6 bylo chalupníků. V roce 1713, jak uvádí Opavská Rychtářská kniha, bylo hrnčířů v Semaníně 7. Pro období od třicetileté války po trvání vrchnostenské správy do celospolečenské změny kolem roku 1850, do kdy jsou zachovány cechovní zápisy, se hrnčířství na Litomyšlsku, kromě zmíněných několika málo mistrů ve městě, koncentrovalo výhradně do Semanína. Písemnosti hrnčířského cechu z let 1787-1810 v Litomyšlském archivu, již ale ukazují na začínající úpadek Semanínských hrnčířů (Smyčka 2008, 61).
Nejstarší zaznamenanou písemnou indicií k semanínskému hrnčířství je jméno Matuš Hrnčíř, uvedené v urbáři Litomyšlského panství v letech 1548 – 1552. V roce 1654 uvádí berní soupis 9 semanínských hrnčířů, jsou to: Mates Prax, Waczlav Thel, Philip Kindl, Urban Hozler, Beneš Kindl, Jakub Wystrašil, Waczlaw Hrnčiř, Pawel Příhoda, Stiastny Kaupa. Revidovaný soupis z roku 1676 uvádí jména jako: Mates Prax, Jakub Kindl, Adam Svoboda a Andres Kühnl. Pro roky 1785-1786 je v Litomyšlském hrnčířském cechu 22 mistrů. Ze Semanína jsou: Adalbert Beranek (č.p.82), Venzl Hajek (č.p.45), Georg Hajek (č.p.66), Johan Hajek (č.p.9), jiný Johan Hajek, Aloisius Kaupa, vdova Kindlová, Anton Kindl – spolucechmistr (č.p.42), Josef Kaupa, Johan Kaupa (č.p.44), Mates Kchesler a Franz Kchesler. Za nové mistry byli přijati: Anton Kindl, Johan Hajek a Anton Hajek (č.p.15). K tomu bylo v Semaníně 5 tovaryšů. Je uvedeno i několik dlužních poplatků za jmenování mistry, což naznačuje jejich finanční nouzi. Jak uvádí Semanínská obecní kronika posledním hrnčířem byl Franz Kindl z č.p.4, který zemřel v roce 1873. O velikonocích od něho děti dostávaly drobné hračky z vypalované hlíny (Smyčka 2008, 61).
Postupem času se hrnčířství z obce úplně vytratilo, nejpozději tomu mohlo být s rozvojem železnice, kdy keramika začala být vyráběna továrnami a odpadl problém s přepravou surovin a zboží. Mnohé původně hliněné zboží nahradily výrobky ze železa, skla, kameniny a porcelánu. V Semaníně se po úpadku hrnčířství neuplatnila ani cihlářská výroba, jako tomu bylo v nedalekých městech: České Třebové, Litomyšli či Vysokém Mýtě (Smyčka 2008, 61).
Dodnes téměř po celém Semaníně nacházíme množství keramických střepů jako pozůstatek dřívější hrnčířské slávy. Největší množství střepů bylo v minulosti nacházeno u č.p.5, 22, 41, 42, 45 a 89, což však nemusí nutně znamenat, že právě tam byly hrnčířské dílny. Mohly se tam pouze nepovedenými výrobky zavážet terénní nerovnosti. Dnes je možné historicky hodnotné střepy nalézt jak na bývalém č.p.5, dnes č.p.161, tak především na bývalém č.p.11 (dnes p.č. 145) a v tudy protékajícím potoce. Speklé dno hrnčířské pece, jako potenciálně trvanlivý pozůstatek, zatím nikde nalezeno nebylo, ale bylo by oválného či obdélníkového půdorysu o poloměru do cca 2 m a pravděpodobně by bylo umístěno mimo dům. Odkazem hrnčířství byl i německý název ulice Horního konce Semanína – Hrnčířská ulička (Töpfergoss) a donedávna používaná německá přezdívka „Hrnčířovi“ pro rodinu Hajkovu ve tvaru např.: Töpferhons (=Hrnčířhonza). A také pověst o původu německého hovorového názvu Semanína ve tvaru „Schermerdorf“, kde „ Schermer“ prý nářečně znamená „střepy“ (Smyčka 2008, 61)
Použitá literatura
Skřivánek, M. 1981: Litomyšlský zámek ve svých počátcích. In: Litomyšl 981 – 1981 – Sborník statí o dějinách a současnosti českého města k 1000. výročí první zmínky. Praha: Tisková, ediční a propagační služba místního hospodářství. 25-36.
Smyčka, D. 2008: Semanín – kapitoly z minulosti obce do roku 1945. Semanín: nepublikovaný spis.