Hrnčířství

Přejít na:

  1. Hrnčířství
  2. Kuchyňská keramika
  3. Technická keramika
  4. Dekorování keramiky
  5. Hrnčířství v Semaníně

Hrnčířství

Hrnčířství je velmi staré a zajímavé řemeslo, vždyť podle bible měl být prvním hrnčířem sám Bůh. První keramické nálezy pocházejí z období kolem roku 25 000 před Kr., kdy začíná první keramická výroba v podobě drobných zoomorfních a antropomorfních plastik. (Sklenář – Sklenářová - Slabina 2002, 144). Nejstarší písemný záznam týkající se vrcholně středověkého hrnčířství v Čechách pochází z roku 1382 (Landsfeld 1950, 9).

Nyní bych ráda upřesnila pár základních pojmů, jako jsou keramika, hrnčina a lidová hrnčina.

- Pojem keramika můžeme definovat jako výrobky z křemičitanových zemin o různém stupni tvárlivosti, výpalu a tání, které se nejdříve za studena vytvarují a po vysušení a případném dekorování zpevní výpalem (Scheufler 1971, 11).

- Pojmem hrnčina rozumíme keramické zboží s barevným průlinčitým střepem, jehož povrch může být režný, zakuřovaný, nebo potažený různými glazurami, či engobami (Scheufler 1971, 11).

- Pojem lidová hrnčina lze definovat jako kvalitní keramické zboží, určené převážně (nikoliv však výhradně!) pro lidové vrstvy. Lidová hrnčina je pokračováním středověké hrnčiny a v českých zemích je datována přibližně do období mezi lety 1650 – 1920 (s přechodnou etapou asi 100 let na přelomu 16. a 17. století) (Scheufler 1971, 13).

Vývoj lidového hrnčířství probíhal nerovnoměrně a nebyl ani příliš znatelný. Od poslední fáze středověké keramiky až do úpadku lidového hrnčířství nedoznal vývoj základních a užitkových tvarů žádné podstatnější změny. Značný vliv na vývoj lidového hrnčířství měly technické pokroky a další inovace týkající se každodenního života, jako je například zdokonalení topného systému, změna přípravy pokrmů (jiný sortiment nádobí byl zapotřebí na přípravu pokrmů na otevřeném ohništi, jiný v peci, na plotně a v troubě), změna jídelníčku, zvýšení počtu dobytka (což vyvolalo větší poptávku po máselnících, mlékáčích a sádlácích) a další (Scheufler 1971, 83).

Výrobu lidové hrnčiny prováděli hrnčíři jak ve městech, tak na vesnicích, kteří byli sdruženi v hrnčířském cechu. Členové cechu byli hierarchicky členěni, podle kritéria věku, odsloužených let a funkce, na mistry, tovaryše a učedníky (přičemž mistr měl nejvyšší společenské a právní postavení a učedník nejnižší). Hierarchické rozdíly společenského a právního charakteru panovali také mezi mistry městskými a venkovskými. Je sice pravdou, že venkovští mistři měli některé úlevy (jako například nižší poplatky a povinnost účastnit se jen výročních zasedání), ale zároveň měli i omezená práva. Zpravidla nesměli dávat za vyučenou, byli znevýhodňováni na trzích a v hierarchizaci cechu byli řazeni na poslední místa. Tyto nevýhody však do jisté míry vyrovnávala možnost prodeje zboží na vsích. Symboly typickými pro hrnčířské cechy byly většinou pracovní nástroje (kruh, čepele atd.), patroni (sv. Goar, sv. Florián) a obecným hrnčířským znakem byl motiv Adama a Evy. Tyto symboly cechy zobrazovali na svých cechovních znacích, korouhvích, truhlicích, džbánech a podobně (Scheufler 1971, str. 91-98).

Sortiment výrobků lidového hrnčířství byl poměrně široký, byly vyráběny různé talíře, mísy, misky, pánve rendlíky, cedníky, pokličky, pekáče, formy na pečivo, hrnce (jako např. mlékáč, sádelník, smetaník, sádlák a další), džbány, pokladničky, figurky, čutory, svítidla, ale také stavební hrnčina jako jsou kamnářské kachle, střešní krytiny, trubky a podobně. Většina keramických výrobků byla vyráběna za použití hrnčířského kruhu, který byl podle dochovaných záznamů již od 16. století příčkové konstrukce (Obr. 1). Tento typ hrnčířského kruhu byl později nahrazen moderním rychlotočivým kruhem (pravděpodobně tomu tak mělo být okolo 18. stol, Obr. 2). Hrnčířské dílny, ve kterých byla lidová hrnčina vytvářena, se příliš nelišily od dílen středověkých. Prostor pro výrobu hrnčířského zboží byl povětšinou umístěn například v kuchyni, nikoliv v samostatném pracovním prostoru. U chudších hrnčířů mohla být jako prostor pro výrobu použita například kůlna či dokonce chlívek. Tito hrnčíři za příznivého počasí chodívali pracovat ven nebo na dvorek. Někteří chudší hrnčíři neměli často ani vlastní pec, museli se tedy sdružovat a vypalovat své zboží ve společné peci. Jak vypadala hrnčířská pec do 1. pol. 19. stol., v lidovém hrnčířství na našem území, můžeme pouze odhadovat. Historické zprávy hovoří o hrnčířských pecích jen velmi okrajově a nepopisují jejich konstrukci. Také zájem archeologie o toto období není příliš velký. Víme pouze, že od 2. poloviny 19. století se v českých zemích začínají objevovat ležaté pece kasselského typu, v této době jsou také zaznamenány pece milířové, jejichž výskyt můžeme předpokládat také ve stoletích předešlých. Nezbytnou součástí hrnčířské výroby byly také hliníky, ze kterých byla těžena hrnčířská hlína. Hliníky ležely obvykle mimo intravilán obcí a měst a bývaly tak často vzdáleny od hrnčířských dílen. Jeden a týž hliník mohl sloužit i několik desetiletí, mnohdy zůstal funkční i po více generací. Většinou měla každá dílna či obchodní středisko vlastní hliník, někdy však těžilo z jednoho hliníku i více dílen. Hlína z hliníků byla převážně těžena odkopem, zřídka kdy byla získávána štolováním. Nakopanou hlínu hrnčíři ukládali nejspíše na dvorku, volně nebo pod přístřešek (Scheufler 1971, str. 27-87).

Hrnčířský kruh Hrnčířský kruh

Získaná hlína musela být pak dále zpracovávána, aby se zbavila nečistot a získala potřebné vlastnosti (jako jsou dobrá plastičnost, malé smrštění při výpalu, dobrá přídržnost glazury, stálost v ohni a podobně). Hlína byla zbavována nečistot takzvaným plavením. Plavení mohlo být prováděno několika způsoby (Rada 1956, 17-18). Jeden ze způsobů popisuje K. Černohorský ve své knize s názvem „Moravská lidová keramika“, kde uvádí, že mísení a čištění hlíny bylo prováděno v tzv. karbovnách (Obr. 3), což byl mírný svah tvořený udusanou hlínou, pokrytý vrstvičkou jemného písku, ohraničený do čtverce deskami nebo vypálenými hliněnými plotnami. Vedle karbonovny byla do země zapuštěna dřevěná káď, v níž se vodou rozpouštěla hlína. Takto vzniklý kal byl poté přes síto přeléván do karbovny. Zde se hlína znovu usazovala, voda se částečně vsákla do půdy a přebytečná se vypustila. Ztuhlá hlína byla poté krájena na menší čtvercové kusy a ukládána do sklepa, kde se nechala uležet. (Černohorský 1941, 18-19; Rada 1956, 18-20) Odleželou hlínu bylo poté nutné pomocí našlapávání, natloukání dřevěnými pálkami, natloukání přímými úhozy o nějakou plochu nebo jiným způsobem důkladně prohníst. Menší hrudky hlíny se pak ještě dále propracovávaly ručně kroucením, roztíráním, mačkáním, hnětením a podobně. Tato fáze výrobního procesu byla velmi důležitá, například jen malá bublinka v keramickém těstě mohla způsobit hrnčíři velké nepříjemnosti. Malá vzduchová bublinka dokáže při výpalů roztrhnout nebo odprýsknout střep a odletujícími střípky poškodit další vypalované výrobky (Rada 1956,. 18-20).

Plavírna

Z dobře připraveného keramického těsta bylo možné začít tvarovat různé předměty. Většina kuchyňské a stolní keramiky byla vytvářena na hrnčířském kruhu. Technická keramika byla vyráběna podle druhu buď na kruhu, tvarováním v ruce, nebo vtlačováním do formy neboli kadlubu (viz. technická keramika). Jaké další náčiní hrnčíři při výrobě keramiky využívali, můžeme jen odhadovat, do dnešní doby se žádné nedochovalo. K dispozici máme pouze informace získané z ikonografických pramenů a ze stop, které náčiní na keramice zanechalo. Pravděpodobně měly být používány hrnčířské čepele, různé dřevěné nože či dřevěná dlátka, dřívka, železné zahrocené nože, struny (koňská žíně, šlacha, provázek a podobně) a hrubé tkaniny. Vytvarované předměty bylo nutné nechat před výpalem řádně vyschnout. Kromě užitných vlastností měla většina předmětů také funkci dekorativní. Keramika byla zdobena buď plastickým dekorem (rytí, nalepování, prstování a podobně) nebo dekorem malovaným. Keramika připravená k výpalu byla ukládána do pecí. Při nakládání do pece bylo nutné dbát na správné rozmístění výrobků, aby nedošlo k zabránění cirkulace horkého vzduchu v peci, nebo k nežádoucímu potřísnění zboží glazurou z jiných výrobků a podobně (Chavarria 1996, 68). I přes dodržení všech zásad bylo malé procento zboží při výpalu znehodnoceno. Někdy mohlo dojít i k znehodnocení všech výrobků v peci. Znehodnocené výrobky hrnčíři vyhazovali na hrnčířské skládky tzv. střepoviště, nebo je používali jako suť k zavážení různých nerovností zemského povrchu, či ke zpevňování cest. Každý znehodnocený výrobek představoval pro hrnčíře finanční ztrátu, proto hrnčíři dodržovali různé rituály a pověry, které měly znehodnocení výrobků zabránit. Před započetím pálení svým výrobkům požehnali. V době pálení byl pro všechny příchozí povinný křesťanský pozdrav, aby se zabránilo nehodě. Někteří hrnčíři dokonce odmítali připustit k pálení kohokoliv cizího, protože věřili, že cizí osoba přináší neštěstí. Při pálení také platil přísný zákaz klení a obelhávání příchozích. Dále také hrnčíři věřili, že přijde-li do dílny nebo na trh k prodávajícímu stará žena, přinese mu neštěstí, naopak malé dítě mělo přinášet štěstí (Scheufler 1971, .94 - 98).

Kuchyňská keramika

Kuchyňskou a stolní keramiku můžeme dělit do tří kategorií – ploché nádobí, poloduté nádobí a duté nádobí. Do kategorie plochého nádobí patří talíře, mísy, misky, pánvice, rendlíky, ceďáky a pokličky. Mezi nádobí poloduté spadají formy na pečivo a pekáče. A do třetí kategorie, tedy mezi duté nádobí řadíme veškeré hrnce, džbány a jejich podtypy.

Ploché nádobí

Talíře

Talíř je plochá nádoba s rovným, nebo mírně kónickým podokrajím, sloužící jako individuální jídelní nádoba. První keramické talíře se začínají objevovat v počátcích novověké keramiky, tedy v období renesance, kdy vznikly napodobením cínových, mosazných a stříbrných talířů. Z počátku tohoto období byly talíře používány pouze při slavnostních událostech, pro běžné stolování začaly být využívány až později (Pajer 1983, 23; Scheufler 1971, 28).

Talíře bývají často zaměňovány s mísami s talířovitým podokrajím, které se objevují již v závěru poslední fáze středověké keramiky. Talíře jsou mělké, mají mírně šikmé až téměř vodorovné podokrají, které nemá ukončující okraj, je pouze na rubu opatřeno oválným nebo přeloženým okrajem. Kdežto mísy s talířovitým podokrajím mají oproti talířům zpravidla užší podokrají zakončené kolmo nebo šikmo vytaženým okrajem (Pajer 1983, 23).

Mísy

Mísa je plochá nádoba, hlubší než talíř, s úzkým, převážně zvednutým okrajem případně bez okraje, s podokrajím válcovitým či lehce kónickým a se stěnami konickými nebo ostře lomenými, které ke dnu dosedají buď ostře nebo obloukovitě. Mísy mohou být opatřeny vodorovnými nebo výjimečně i svislými uchy (Scheufler 1971, 23).

Mísy můžeme dělit podle tvaru na: mísy-pernice, hluboké mísy a mísy s talířovitým pookrajím.

1. Mísy pernice představují jediný typ mís, který přežívá ze středověku až do 18. století a zároveň jsou jedním z mála typů středověkého nádobí, které přežívá bez větších změn po celé období své existence a mění se jen v detailech. Mísy pernice mají převážně rovné nebo mírně kónické stěny. Vyhnutý, vodorovný, oválný nebo mírně dovnitř skosený okraj, který byl někdy zdoben rádélkováním, nalepováním promačkávaného pásku, nebo prostými rýhami. Plastická výzdoba se více uplatňuje na stěnách nádoby, nejčastěji v podobě dvou nalepovaných promačkávaných pásků (Pajer 1983, 23-26) .

2. Dalším typem jsou hluboké mísy, které mají výrazně šikmé stěny, bez širokého podokrají talířovitého typu. První hrubé podoby hlubokých mís, které své pozdější vývojové varianty připomínají pouze vzdáleně, se objevují již na konci středověké keramiky nebo spíše v přechodném období. Jsou tedy s předchozím typem (mísami-pernicemi) souběžné, ale vývojově ani morfologicky s nimi nesouvisí (Pajer 1983, 26-27).

3. Poslední typ přestavují mísy s talířovitým podokrajím, jejichž výskyt můžeme zaznamenat zhruba od konce 1. třetiny 16. století. Jak již bylo řečeno výše, mísy s talířovitým podokrajím bývají často zaměňovány s talíři, od kterých se liší užším podokrajím, které je zakončeno kolmo nebo šikmo vytaženým okrajem. Mísy s talířovitým podokrajím jsou v počátcích svého výskytu polévané glazurou, která je transparentní, nejčastěji světlá červeno hnědá, žlutá, oranžová, tmavohnědá, zelenohnědá a podobně. Později jednobarevně polévané exempláře pozvolna ubývají na úkor rozvíjející se engobové výzdoby, překryté průhlednou polevou (Pajer 1983,27-30).

Mísy a misky tvořily základ kuchyňského a stolního inventáře domácnosti a sloužily také jako dekorativní předměty. Hluboké misky i misky s talířovitým podokrajím sloužily zřejmě při stolování, jejich využití při přípravě pokrmů si nelze především u talířových misek dobře představit. Velikost mís určených ke stolování se pohybovala přibližně od 18 do 66 centimetrů v průměru. Ty větších rozměrů sloužily k jídlu ze společné mísy, nebo k nošení jídel na stůl. Malé misky byly používány jako osobní jídelní misky. Některé bohatě dekorované mísy byly užívány pouze při slavnostních příležitostech (Pajer 1983, 30; Scheufler 1971,40-41).

Pokličky

Pokličky jsou velmi důležitým typem nádobí, jsou potřebné jak při vaření tak při uchovávání potravin. Můžeme je zachytit již v prvobytné keramice. Tvar pokliček závisel na druhu jejich využití. Známe dvě základní varianty pokliček: polokulovité a kuželovité, s držákem či s uchem. Pokličky byly prodávány buď spolu s hrncem, rendlíkem a podobně nebo samostatně jako víceúčelové (Scheufler 1971,41-42).

Pánve

Pánve byly mělké okrouhlé nádoby, určené především pro přípravu pokrmů na otevřeném ohni. Z pravidla byly opatřeny třemi nožkami, nebo byly umístěny na trojnožce či jiném podstavci. Na ohniště se pokládaly pomocí zvláštní vidlice, nebo tyče, která se zastrkovala do dutého držáku, jímž byla většina pánvic opatřena. S koncem přípravy pokrmů na otevřeném ohni keramické pánvice mizí a nahrazují je kovové pánve (Scheufler 1971,29).

Poloduté nádobí

Pekáče

Pekáče vznikly pravděpodobně v renesanci, kdy se měnila příprava jídel a stolování. Sloužily k připravování pokrmů buď v peci či troubě, nebo k pražení na přímém ohni. Pekáče byly ploché zpravidla obdélníkové či čtvercové a pro použití na přímém ohni byly opatřeny nožkami. Pekáče patřily mezi cennější kusy nádobí a byly většinou používány jen při slavnostních příležitostech (Pajer 1983, 33-34).

Duté nádobí

Hrnec

Hrnec byla nádoba sloužící k přenosu, vaření a krátkému skladování potravin a tekutin. Hrnce na rozdíl od zásobnic měly vždy takovou velikost, aby je bylo možné snadno uchopit a přenášet. Podle velikosti je dělíme do pěti skupin: malé hrníčky (výška do 100 mm), hrnky (výška okolo 150 mm), střední hrnce (výška nad 200 mm), velké hrnce (výška 300-400 mm), zásobnicové hrnce (výška 400 mm a více). Podtypy hrnců se pravděpodobně vyvinuly až v 18. století v důsledku hospodářského vzestupu českého venkova. Mezi podtypy odvozené od hrnce patří: vrchlíky, krajáče, mlékáče, plotňáky, koutní hrnce, smetaníky a podobně (Scheufler 1971,29-30).

Zásobnice

Zásobnice je nádoba velkých rozměrů sloužící k uchování potravin, tekutin a někdy i jiných předmětů. Zásobnice bývaly zapuštěny do země, domovních základů a podobně (Pajer 1983, 45-46).

Džbán

Džbán patří k vrcholným projevům hrnčířského řemesla a to jak po technické tak i po výtvarné stránce. Džbány patřily k reprezentativním kusům cechovního inventáře, domácností a často i šenků. Džbány sloužily k přenášení a krátkému uchovávání tekutin. Účelem džbánkovitých nádob bylo co nejdéle uchovat teplotu svého obsahu (Pajer 1983, 46-50).

Technická keramika

Pod pojmem technická keramika si můžeme přestavit veškerou stavební keramiku jakou jsou například různé dlaždice, obkladačky, domovní čísla, ozdobné střešní krytiny, drenážní trubky různého použití, ale také kamnářské kachle (Scheufler 1972, 32). Právě kamnářské kachle patří k nejčastějším nálezům technické lidové keramiky a jsou také nejvíce probádaným odvětvím lidového hrnčířství (také v obci Semanín tvoří více jak 90% nálezů technické keramiky kamnářské kachle, z tohoto důvodu bude tato podkapitola věnována především kamnářství).

Vznik a vývoj kachlových kamen

Kachlová kamna jsou jedním z nejdůležitějších technických vynálezů středověku. Tento vynález k nám přišel ze západní Evropy (z hornatých oblastí Švýcarska a jižního Německa, kde je výsky kamen bezpečně doložen již ve 12. století) a přinesl rozsáhlé civilizační změny. Před vynálezem kachlových kamen si lidé vytápěli svá obydlí pomocí otevřeného ohně či krbu, což nebylo zcela ideální. S tímto typem vytápění bylo spojeno velké nebezpečí požáru, všude přítomný kouř, nutnost manipulace s palivem a popelem v uzavřené místnosti a také nízká výhřevnost (velká ztráta tepla). Až právě používání kachlových kamen všechny tyto nedostatky při vytápění odstranilo. Kachlová kamna měla schopnost akumulovat teplo a tím přinášela vyšší a déle trvající výhřevnost. Úplné uzavření ohně do otopného zařízení zajišťovalo bezpečnější a efektivnější vytápění, vzniklý kouř byl odváděn kouřovodem pryč z obytné místnosti. Další z výhod kachlových kamen byla možnost obsluhovat je z vedlejší místnosti, čímž byla z obývaného prostoru odstraněna manipulace s popelem a palivem a zvýšila se tak kultura bydlení. V českých zemích se kachlová kamna začínají objevovat na přelomu 13. a 14. století (Pavlík – Vitanovský 2004, 9-12; Brych 2004, 4-5; Loskotová – Menoušková – Pavlík – Vitanovský 2008, 4).

Kachlová kamna se pravděpodobně vyvinula ze specializovaných pekařských pecí. Nejstarší kachlová kamna měla tvar válce nebo hranolu zakončeného kopulí. Konstrukci tvořily hliněné stěny, ve kterých byly umístěny kachle, které na sebe nikterak nenavazovaly. Pod vlivem gotiky, která prosazoval vertikalismus se kamnové těleso postupně zvyšovalo až do podoby členité věže. Díky tomuto procesu měla kachlová kamna zhruba od 14. století typickou třídílnou konstrukci, skládala se z podezdívky, soklu a nástavce, který nahrazoval původní kopuli (Obr. 4) (Loskotová – Menoušková – Pavlík – Vitanovský 2008, 4).

Kachlová kamna třídílná konstrukce

Konstrukce kamen

Spodní díl – podezdívka, podstavec: Podstavec byl vyzdívám buď z lomového kamene, z cihlového nebo smíšeného zdiva, byl omítnut a natřen vápnem. Někdy byl odlehčován klenbičkou, kterou později nahradil volný prostor (někdy využívaný jako úložný prostor), ohraničený zprvu keramickými a od renesance i želenými podpěrami ve tvaru zvířecích těl, či různých architektonických prvků (Loskotová – Menoušková – Pavlík – Vitanovský 2008, 4-5).

Stření díl – sokl: K výstavbě soklové části byly použity kachle a keramická hlína s příměsí ostřiva, která sloužila jako spárovací hmota. Sokl obsahoval topeniště, při zatápění se tedy tato část vždy rozehřála nejdříve. Výška soklu se v průměru pohybovala okolo jednoho metru. Sokl byl většinou ukončen různými typy římsových kachlů (Loskotová – Menoušková – Pavlík – Vitanovský 2008, 4-5).

Vrchní díl – nástavec: Nástavec byl obvykle o něco užší než sokl, vystavěn byl z na výšku orientovaných základních kachlů obdélného formátu a byl podobně jako sokl zakončen řadou římsových kachlů různých typů. Římsové kachle bývaly také někdy nahrazovány korunními nástavci (akroterii) jako jsou vrcholové pásky, cimbuří, lunety a podobně. Shora byl nástavec uzavřen keramickými plotnami a vyztuženou mazanicí. Nástavec byl vyhříván proudícím horkým vzduchem a z jeho horní části vycházel kouřovod (Loskotová – Menoušková – Pavlík – Vitanovský 2008, 4-5).

Vývoj keramických kachlů

Kachle používané v počátečních fázích vývoje kamnářství byly obyčejné na kruhu točené hrnce válcovitého nebo kónického tvaru, které byly po vypálení zapuštěny do stěny kamen dnem dovnitř. Dno kachle tak bylo v přímém kontaktu s teplem nakumulovaným uvnitř kamen a šířilo ho do místnosti. Tyto první kachle jsou označovány jako kachle nádobkovité a typologicky se dělý na kachle s okrouhlím ústím a kachle s pravoúhlým ústím. Vývojově starší jsou kachle první skupiny, kam patří: kachle hrncovité, pohárovité a baňkovité (baňkovité kachle byly orientovány svým ústím směrem do tělesa kamen, tedy opačně než ostatní nádobkovité kachle). Do druhé skupiny tedy mezi kachle s pravoúhlým ústím patří kachle tyglíkovité a miskovité (Obr. 5). Ty už mohly být díky svému pravoúhlému ústí skládány těstě vedle sebe a mohly tak vytvořit téměř samonosnou stěnu s výrazným omezením hliněného pojiva. U těchto kachlů došlo časem k překrytí pravoúhlého ústí plátem hlíny a odstranění vytočeného dna, čímž vznikl komorový kachel, který byl tvarově praktičtější a prostorově úspornější. Komorové kachle měly plochou čelní stěnu, k níž byla připojena vyhřívací komora kónického tvaru (v případě obdélného tvaru čelní vyhřívací stěny mohla být na počátku vývoje komora půlválcové konstrukce) otevřená dovnitř kamen. Plné čelní vyhřívací stěny komorových kachlů tvořily plášť kamen a byly zdobeny reliéfy s nejrůznější tématikou. Kamna, která byla až doposud zcela užitkový objekt, tak získala i funkci estetickou. V průběhu renesance docházelo především díky zdokonalování konstrukce kamen ke zkracování hloubky vyhřívacích komor. Čelní vyhřívací plocha komorových kachlů nemusela být vždy pouze rovná. Především u kachlů římsových (viz. další odstavec) byla čelní stěna tvarována různými vývalky a žlábky. Plasticitu reliéfu komorových kachlů dále dotvářely také různé rámové lišty, provazce, arkády, niky, pruty, kruhové zahloubené objekty jako jsou tzv. misky, zrcadla a podobně. Povrch většiny keramických kachlů je z počátku režný, jen velmi vzácně se objevuje nějaký druh povrchové úpravy jako je glazování, engobování, nebo sypání vrstvičkou slídy před výpalem. V období renesance stoupá frekvence použití povrchové úpravy v podobě glazování. Nejprve se objevují kachle glazované pouze jednou barvou, nejčastěji zelenou. Ty pak na krátkou dobu vystřídají kachle s reliéfem zdobeným více barvami. Od konce 17. století pak opět přicházejí do módy kachle s jednobarevnou glazurou, ponejvíce hnědé, tmavě zelené a později bílé barvy. Kachle se v průběhu renesance postupně zvětšují což vrcholí v období baroka, kdy již kachle dosahují značných rozměrů (Pavlík – Vitanovský 2004, 11-26; Brych 2004, 4-6; Loskotová – Menoušková – Pavlík – Vitanovský 2008, 4-6).

Kachle

Rozdělení kachlů podle umístění v tělese kamen

Jednotlivé kachle můžeme dělit podle jejich umístění v kamnovém tělese. Prvním rozlišovacím kritériem je, zda jsou umístěny na druhém nebo třetím kamnovém dílu, tedy na soklu nebo nástavci (podle toho je dělíme na soklové a nástavcové). Dále kachle rozlišujeme podle toho, zda jsou umístěny ve stěně (pak jde o kachel základní řádkový) nebo rohu (kdy se jedná o kachel rohový) kamen. Dalším typem kachlů je kachel římsový, který ukončuje horní a někdy i spodní hranu soklu či nástavce. Zvláštním prvkem na tělese kamen je korunní nástavec (neboli akroterium), který nemá přímo vyhřívanou komoru a plní pouze funkci ozdobnou (Obr.7) (Pavlík – Vitanovský 2004, 12-14).

Ikonografie čelní vyhřívací stěny komorových kachlů

Jak již bylo naznačeno výše, přední stěna čelní vyhřívací plochy komorových kachlů začala velmi rychle sloužit jako prostor pro ztvárnění výtvarných námětů nejrůznějšího druhu. V období gotiky byl nejčastěji využíván náboženský a heraldický výzdobný motiv. Z heraldických motivů byli ponejvíce zobrazováni Český lev a heraldická orlice. Více frekventované však byly náboženské motivy zobrazující výjevy ze Starého a Nového Zákona. S příchodem renesance se v důsledku změny myšlení renesančního člověka (kladen důraz na pozemský život) mění také ikonografie komorových kachlů. Mizí starozákonní a novozákonní motivy a do módy přicházejí motivy sedmi svobodných umění (gramatika, dialektika, rétorika, geometrie, aritmetika, astronomie a hudba). Heraldické motivy jsou i nadále žádané. V této době se také objevují tzv. „agitky“ – kachle, jejichž prostřednictvím majitel kamen vyjadřoval své náboženské nebo politické přesvědčení. Do obliby se také dostávají kachle zdobené rozetami a tzv. tapetové kachle. Výzdoba tapetových kachlů je tvořena různými rostlinnými a rostlino-geometrickými motivy, které přecházejí navzájem z kachle na kachel. Tapetové kachle nemají okrajové lišty, proto je lze skládat těsně vedle sebe a vytvořit tak nekonečný motiv pokrývající celá kamna. Dále se také objevují kachle s velmi strohou výzdobou, tvořenou pouze jednoduchým architektonickým nebo geometrickým motivem (nejčastěji konkávně zahloubeným medailonem či zrcadlem). Kachle tohoto typu jsou označovány jako miskovité nebo zrcadlovité (Pavlík – Vitanovský 2004, 24-25; Brych 2004, 8-9; http://uhm-prednasky.fpf.slu.cz/index.php?page=ikonografie-kachlu, 16. 7. 2012 ; http://www.muzeum-teplice.cz/exponaty-mesice-2011/187.exponat-mesice-brezna/, 16. 7. 2012).

Výroba kachlů

Výrobu keramických kachlů zajišťovali dlouhou dobu lidoví hrnčíři. Ke specializaci výroby kachlů začalo postupně docházet až v 16. století, kdy se z řemesla hrnčířského postupně oddělovala stavba kamen, aby se později stala samostatným oborem.

Pro lidové hrnčíře představovala objednávka na výrobu kamen výnosnou zakázku. Komory reliéfních kachlů a kachle nádobkovité vytvářeli hrnčíři podobně jako duté keramické nádoby vytočením na hrnčířském kruhu. Čelní vyhřívací stěnu komorových kachlů zdobenou reliéfem však bylo třeba vytvořit otiskem z negativní formy, tzv. kadlubu. Na pomoc při výrobě kadlubu si hrnčíř obvykle najal zručného řezbáře, který do dřevěné desky vyřezal negativní reliéf. Hrnčíř do tohoto negativu vtlačil hlínu, čímž po vypálení získal pozitiv reliéfu, z něj opět otiskl negativní formu, ta po vypálení představovala požadovaný kadlub, který sloužil k sériové výrobě potřebného počtu kachlů jednoho reliéfního vzoru. Hlínu do kadlubu musel hrnčíř vtlačovat obzvláště pečlivě, aby došlo k otisknutí všech detailů reliéfu. Na zadních stěnách čelních vyhřívacích ploch můžeme nalézt otisky hrnčířových prstů nebo hrubé textilie, kterou hrnčíři používaly, aby se jim při formování reliéfu nelepily prsty k hlíně. Na zadní stranu měkkého reliéfu (ještě v kadlubu), připojil hrnčíř na kruhu vytočenou komoru budoucího kachle a vše nechal zaschnout. Poté vyndal již kompletní kachel z kadlubu, začistil ho a případně propíchl do pláště komory záchytný otvor (záchytným otvorem byly při stavbě kamen provlečeny, železné hřeby či pruty, které sloužily jako výztuha kamen). Po důkladném vysušení byl kachel připraven k pálení, které probíhalo v uzavřených pecích při teplotě 800-1000 °C. U některých kachlů mohla být ještě provedena povrchová úprava v podobě glazování, engobování, nanesení vrstvičky slídy (před výpalem), či natření kachle bílým či červeným miniem (Pavlík – Vitanovský 2004, 14-15; Loskotová – Menoušková – Pavlík – Vitanovský 2008, 6).

Úprava keramického povrchu - dekorování

Pod pojmem dekorování keramiky si můžeme představit jakoukoliv úpravu povrchu keramického předmětu, která vede ke zvýšení jeho estetičnosti. Předmět je možné dekorovat (zdobit) v jakékoliv fázi jeho vzniku. Za dekorování keramiky lze tedy považovat jak prosté otisky do syrové hrnčířské hlíny, tak složité malby na glazuře. (Navarro 1997, 6) Dekory dělíme do tří základních kategorií – dekory vzniklé mechanickým procesem (kam patří například dekory ryté, vytlačované, kolkované, vytlačované do formy, nalepované, leštěné a podobně), dekory malířské a dekory kombinované (Scheufler 1971,50-51).

Dekory vzniklé mechanickým procesem

Mezi dekory vzniklé mechanickým procesem řadíme dekory: ryté, vypíchané, vytlačované, kolkované, vyškrabované, radélkované, řezané, vytlačované do formy, pěchované, nalepované a leštěné (na zakuřované keramice). Dekory ryté, vypichované, vytlačované a kolkované se v lidovém hrnčířství uplatňovaly spíše jako dekor doplňující, nebo u nádob, kde by jiné typy dekoru byly přepychem (například u zásobnic, vrchlíků, sádláků, chladících džbánků, ocťáků a podobně). Dekory tvořené vtlačováním do formy byly typické především pro kamnářské zboží (viz. str. 10-16). Uplatňuje se také dekor tvořený nalepováním, v lidové keramice jde především o nalepování jednoduchých hliněných pásků, často zdobených prstováním. Časté bylo také zdobení nádoby již na hrnčířském kruhu, jako například ozdobné promačkávání okraje nádoby, ozdobné rýhování nádoby a podobně. (Scheufler 1971,50-51)

Do skupiny mechanických dekorů patří také v lidovém hrnčířství hojně využívaná, engobová rytá výzdoba. Této výzdobné technice se budu věnovat podrobněji, protože patří mezi nejčastěji se vyskytující v obci Semanín. Jedná se o rytí nebo vtlačování výzdoby hrubým kolečkem do engobovaného základu. Engobová rytá výzdoba patří mezi nové výzdobné techniky, které se v hrnčířství objevují společně se začátkem využívání engob a průhledné polevy. Nelze ji tedy považovat za přežívání středověkých tradic. Tato výzdobná technika je zastoupena po celé období vývoje novověké a lidové hrnčiny až do jejího zániku. Nejčastěji se objevuje na plochém nádobí a to především na talířích a miskách s talířovitým podokrajím. Zpočátku je rytá výzdoba vytvářena pouze jednoduchým rydlem, až na konci 17. století se začíná používat sdružená hřebenová rydla. Od konce 16. století se také objevuje výzdoba tvořená za použití hrubého kolečka. Výzdoba je tvořena kombinací v podstatě čtyř základních výzdobných prvků, kterými jsou: vlnovka různých tvarů (ostrá, kolmá, šikmá, sevřená, rozevřená), girlandy a půloblouky podobného charakteru (kolmé a šikmé), soustředné kruhy nebo spirály, krátké kolmé nebo šikmé linie. Tyto výzdobné prvky jsou vyrývány do engobovaných pásů, pokrývajících podokrají a kruhový terčík uprostřed dna. Ostatní plocha nádoby zůstává režná. Celá vnitřní plocha nese průhlednou polevu, která pokrývá také vnější okraj (Pajer 1983,64-70).

Dekory malované

Zdobení engobami

Engoba jinak také nazývána jako hlinka či nástřepí, je jíl nebo hlína, která byla nanášena na povrch keramiky a překrývala její barvu (Žíla 2005, 114). Nejjednodušší způsob zdobení engobami spočíval v nanesení nástřepí na povrch střepu technikou polévání či namáčení. I pro tyto techniky však hrnčíř potřeboval jistou dávku zručnosti. Bylo nutné je provádět velmi rychle, aby voda z nástřepí nerozmáčela střep a zároveň přesně, protože vzniklé chyby šly jen stěží opravit.

Engobou byly také za použití rožku, kukačky či štětce vytvářeny složitější malované dekory. Ty byly malovány buď na střep režný nebo na střep plošně pokrytý nástřepím kontrastní barvy. Dekory provedené štětcem se vyskytují pouze výjimečně, častější jsou dekory provedené kukačkou a rožkem. Kukačka (Obr. 8) je malá, hliněná uvnitř glazovaná nádobka, která je vždy opatřena dvěma otvory. Jedním větším sloužícím k nalévání keramické barvy a druhým menším, ke kterému bylo obvykle hlínou připevněné jemně seříznuté husí brčko, kudy barva vytékala. V některých regionech byl místo kukačky používán volský roh (rožek). Používání růžku a kukačky je u nás doloženo již od 16. století. Kukačka se nejčastěji používala pro malování nástřepovými hmotami (engobami), ale sloužila také pro malování barvami a glazurami. Při práci s kukačkou držel hrnčíř v levé ruce mírně nakloněnou nádobu, kterou chtěl malovat. Do druhé ruky uchopil kukačku, naplněnou barvou nebo nástřepovou hmotou, která musela být velmi jemně utřená a procezená, aby při kreslení nedocházelo k ucpávání brčka kukačky. Brčkem se jemně dotkl střepu a začal kukačku pomalu naklánět, v okamžiku kdy barva začala vytékat ven, začal malovat. Při malování bylo důležité, aby se brčko celou dobu dotýkalo povrchu zdobeného předmětu. Malování kukačkou bylo poměrně obtížně, vyžadovalo cvik a lehkou ruku. Kukačkou bylo nejčastěji malováno na suché, syrové nádoby nebo na nádoby jednou pálené, výjimkou ale nebylo ani malování na nádoby s polotuhým ještě nevysušeným povrchem pokrytým silnou vrstvou barevné hlinky, takzvané trasakování (viz. níže). Kukačka získala svůj název podle zvuku, který vydávala, když se v ní hrnčíř snažil hrkáním rozmíchat na dně usazenou barvící tekutinu (Landsfeld 1950, 192-196; Rada 1956, 127-128; Scheufler 1971, 51; Rada 1997, 86-87).

Další velmi zajímavou kukačkovou technikou používanou v lidovém hrnčířství je trasakování neboli mramorování. Tato technika byla nejčastěji používána ke zdobení plochého nádobí (talířů, mís a mís s talířovitým podokrajím). V obci Semanín se však zdobení touto technikou vyskytuje také na dutém nádobí, a to především na džbánech. Pro tento druh zdobení si hrnčíř připravil polotuhou nádobu, která byla vylita (nebo jinak pokryta) silnější vrstvou podkladového nástřepí. Dříve než povrch podkladu zatuhl, začal kukačkou trasakovat. Z brčka kukačky, kterou hrnčíř držel asi 1 cm nad střepem, vytékala na mokrý podklad engoba. Po odtrasakování, které mohlo být provedeno i v několika barvách, přistoupil hrnčíř k poslední fázi výzdobného procesu. Uchopil nádobu do obou rukou a prudkým škubnutím jí pootočil, případně jí posadil na malé prkénko, kterým na hrbolatém podkladě trhl od sebe a k sobě. V obou případech tak došlo k promísení barevných čar a k vyplavení podkladové nástřepové hmoty, která na povrchu vytvořila jemné zužující se linie. Hrnčíři také někdy při trasakování používali dva nebo tři zaječí vousy upevněné v kousku hlíny, kterými vtahovali jedno nástřepí do druhého a trháním na strany tvořili nejrůznější ornamenty (Obr.9). Výše popsané metody trasakování, byly používány spíše u mělkých nádob. Při trasakování hluboké nádoby nakapával hrnčíř barvu na její okraj a nechával jí volně stékat dolů, ve vhodném okamžiku pak krouživým vychýlením stočil barevné potůčky do spirály (Landsfeld 1950, 196; Rada 1956, 129-130; Rada 1997, 87-91).

Technikou používanou pro zdobení engobou bylo také takzvané kroužkování neboli pásování. Tato technika mohla být používána buď jako samostatný dekor, nebo jako doplněk jiných technik. Mohla být prováděna buď přímo na hrnčířském kruhu, nebo na nějaké jiné otočné podložce. Hrnčíř přiložil ke zdobené nádobě hrot štětce nebo kukačky a otáčením kruhu nádobu dekoroval soustřednými kruhy. Později tato technika sloužila také pro zdobení barvami či kovy (Rada 1956, 135).

Dalšími, ale již méně používanými technikami pro zdobení engobami je tupování a dekorování za pomocí hřebenovitých nástrojů. Při tupování byla barva nanášena na střep kouskem mořské houby, smotkem dřevité vlny či látkovým tamponem. Hřebenovité nástroje byly většinou používány ke stírání nástřepí, čímž vznikala jemná reliéfní stopa. Obě tyto techniky jsou však charakterističtější až pro 19. a 18. století (Rada 1956, 130-131; Scheufler 1971, 51-52).

Glazování

Glazury jak již jejich název (glas – sklo) a vzhled napovídá, jsou anorganická velmi nízko tavitelná skla. Jsou to sklovité anorganické povlaky natavené v tenkých vrstvách na povrch keramických výrobků. Dělají výrobek neprosákavým, lépe čistitelným, zvyšují jeho mechanickou pevnost a zároveň ho zdobí (Rada 1956, 33).

V lidové keramice používali hrnčíři převážně průhledné olovnaté glazury zbarvené z pravidla dalšími kysličníky kovů (Scheufler 1972, 49). Základní surovinou pro výrobu olovnaté glazury byl síran olovnatý (Žíla 2005, 79). Jiné typy glazur (křemičité a borité) se začínají vyskytovat až od konce 19. století. Barevná paleta olovnatých glazur byla nevelká. Hrnčíř měl většinou k dispozici pouze kysličníky železa, mědi, manganu a slín, které velmi často obsahovaly příměsi jiných kovů, proto při výrobě glazur dosahoval různých odstínů hnědé (železo), zelené (měď), hnědo fialové až tmavě hnědé (oxid manganičitý) a světle žluté (slín). Kysličníky kovů si hrnčíř zpravidla připravoval sám z železných a měděných okují, které získával od kovářů. Pyroluzit (oxid manganičitý – manganovou rudu, staročesky nazývanou burel) většinou kupoval od podomních obchodníků. Slín se nacházel volně v přírodě. Glazury byly na keramiku nanášeny namáčením, vyléváním nebo případně poléváním. Glazovány byly jak režné nádoby, tak nádoby zdobené engobami (Scheufler 1972, 49).

Zakuřovaná keramika

Zakuřování je jednou z nejstarších technik úpravy keramického povrchu. Povrch správně zakouřené keramiky má černou až sametově lesklou barvu, je zatažený a nepropouští vodu. Těchto vlastností bylo dosahováno zanesením pórů keramiky popelem, sazemi a jinými látkami, které vznikají v závěrečné fázi výpalu při prudké redukci, vlivem „zadušení“ pece při dosažení teploty 900-1000 °C (Žíla 2005, 32-33).

Použitá literatura

Brych, V. 2004: Kachle doby gotické, renesanční a raně barokní – Výběrový katalog Národního muzea v Praze. Praha: Národní muzeum.

Chavarria, J. 1996: Velká kniha keramiky. Praha: KNIHCENTRUM s.r.o.

Černohorský, K. 1941: Moravská lidová keramika. Praha: J. Otto, společnost s r. o.

Landsfeld, H. 1950: Lidové hrnčířství a džbánkářství – Besedy o řemesle džbánkářském, hrnčířském a kamnářském. Praha: Orbis.

Loskotová, I. – Menoušková, D. – Pavlík, Č. – Vitanovský, M. 2008: Krása, která hřeje – Výběrový katalog gotických a renesančních kachlů Moravy a Slezska. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum v Uherském Hradišti.

Pavlík, Č. – Vitanovský, M. 2004: Encyklopedie kachlů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – Ikonografický atlas reliéfů na kachlích gotiky a renesance. Praha: Libri.

Rada, P. 1956: Kniha o technikách keramiky. Praha: Orbis.

Scheufler, V. 1971: Lidové hrnčířství v českých zemích. Praha: Academia.

Sklenář, K. – Sklenářová, Z. – Slabina, M. 2002: Encyklopedie pravěku v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri.

Smetánka, Z. 1968: K morfologii českých středověkých kachlů. Památky archeologické LX. 228-276.